Textilní vazby vikinské Skandinávie

weavesJe mi ctí čtenářům představit práci Elišky Chudomelové (skupina Herjan), která se věnuje textilním vazbám užitým na fragmentech nalezených ve skandinávských hrobech doby vikinské. Tato práce, která jako první pojednává o problematice v českém jazyce, je určena reenactorům, kteří chtějí věrohodně rekonstruovat oděvy jednotlivých skandinávských zemí. Pevně doufáme, že se Vám práce bude líbit!

Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

 

 

 

 

A note for English speakers

This short work discusses textile weaves found in Scandinavian Viking Age graves and is dedicated to reenactors interested in Viking Age textiles. The author, Eliška Chudomelová from Herjan group, prepared not only the text, but also beautiful charts in English. The most textiles were found rusted to oval brooches or imprinted to their inner shells. Therefore, it is suggested that linen/nettle/hemp tabby fragments come mostly from shirts, while different twill weaves reflect dissimilarities of local traditions – in various corners of Scandinavia, the most females made their aprons and shawls of slightly different combinations of materials.

 

Lov sobů na Lendbreenu

Pozice Lendbreenu v Norsku.

Třebaže oteplování naší planety sebou nese mnoho negativních dopadů, archeologii poskytla tato globální hrozba přinejmenším jednu drobnou satisfakci – a sice možnost zkoumat nálezy, které byly ukryty pod ledem. Z toho důvodu svévolně vzniklo odvětví archeologie, jež hledá, vyprošťuje a konzervuje právě takové objekty ukryté pod ledovci, takzvaná glaciální archeologie. A ačkoli je toto odvětví prozatím v plenkách, slaví ohromné úspěchy. Může za to především perfektní stav artefaktů, které jsou pomocí médií prezentovány širšímu publiku. Nejznámějším objevem na tomto poli je bezesporu tzv. Ötzi, prehistorický muž nalezený roku 1991 v Tyrolských Alpách. Vzhledem k zaměření tohoto projektu se však budeme zabývat jiným příkladem.

Již zhruba 10 let v Norsku funguje projekt Secrets of The Ice (“Tajemtví ledu”), který formou pěších průzkumů zkoumá vybrané lokality, zveřejňuje nálezy a varuje před efekty oteplování, které může ledovce do roku 2100 nenávratně vymazat z mapy. Výsledky projektu jsou dechberoucí a dosahují značné popularity, o čemž svědčí desítky tisíc fanoušků na sociálních sítích. Jednou z lokalit, kterou Secrets of The Ice zkoumá, je ledovec Lendbreen, rozkládající se mezi komunami Lom a Skjåk v národním parku Breheimen. Lendbreen je vhodným lovištěm sobů, kteří odnepaměti lákali lovce, a cestu přes ledovec také volili lidé, kteří nechtěli obcházet hory skrze údolí, což činí zacházku přinejmenším 15 km. Nejstarším dokladem lidské návštěvy je 3300 let starý luk, avšak je dosti možné, že se objeví i starší, jelikož zatím tají svrchní vrstvy, datovatelné do doby železné a středověku. Ledovec se zdá být kontinuálně navštěvován po staletí, a tak není divu, že někdy došlo ke ztrátě nebo úmyslnému odhození rozbitých či nepotřebných předmětů. Nejpozoruhodnější je možný doklad tábora s loveckým vybavením a předměty denní potřeby.

Dřevěná kvedlačka z Lendbreenu. Radiokarbonová datace ukázala, že je okolo tisíce let stará. Fotku pořídila Vivian Wangen z Kulturně historického muzea v Oslu.

Vlněný palčák datovaný do doby vikinské.

Lovecký tábor se nacházel v závětrné rozsedlině poblíž ledovce v nadmořské výšce ca. 1900 m. n. m., přibližně na prostoru 70×70 m. Jelikož se na místě nalezl stanový kolík, předpokládá se, že lovci na místě pobývali několik dní a nocovali, namísto každodenního sestupu do údolí (zhruba 8-10 km). Průměrná roční teplota na Lendbreenu za posledních sto let činí 0,8°C, přičemž průměrné hodnoty v létě činí 10°C a v zimě -8°C. Mezi květnem a říjnem se průměrné teploty pohybují v kladných číslech, a v noci spadne ukazatel teploměru jen zřídkakdy pod -5°C. Na ledovci však vane konstantní vítr o rychlosti kolem 5 km/h. I v současné době je okolí ledovce pokryto sněhem po více než polovinu roku. Lidé, kteří se z různých důvodů vydávali na ledovec, tudíž museli být řádně vybaveni na pobyt v chladu a pro pohyb na ledu. Dokládá to vlněné oblečení, např. kompletní tunika datovaná k roku 300 n. l., velký kus modře obarvené látky z 10. století, vlněná rukavice či kompletní kožená bota, která na vnější straně není zbavena chlupu. Fragmentů takto vyrobené obuvi bylo na Lendbreenu objeveno více. K transportu osob se mohlo využívat lyží, sněžnic, maček či cestovních holí, z nichž některé byly vyryty runovými nápisy. Nález koňské čelisti, koňského trusu, středověké podkovy a součástí postroje svědčí o tom, že lovci a cestující vystoupali na ledovec s koňmi, kteří mohli táhnout náklad (vybavení, potraviny a úlovky) na hřbetu anebo na saních, jejichž fragment je rovněž znám. Nálezy fragmentů saní jsou známy i z jiných norských ledovců.

Kompletní kožešinová bota s řemínkem v nálezovém stavu. Autorkou fotky je Vivian Wangen.

Mezi nejběžněji nacházené lovecké vybavení patří stovky nálezů strašáků. Jedná se o asi metr dlouhé tyče, které mají pod horním koncem zářez pro provázek či řemínek. Na těchto byly zavěšení obdélníkové tlouky z tenkého dřeva. Takto zkonstruovaný nástroj pod náporem větru vytváří zvuk, kterého se sobi obávají. Lovci proto strašáky rozmisťovali v liniích, což zvířata navádělo přímo k místu, kde číhali lovci. Tato technika je dobře známa ze sámského prostředí, kde se používala ještě v 18. století. Samotný lov probíhal pomocí luků a kopí/oštěpů, a to zejména v létě, kdy se sobi stahují na ledovec, aby se ochladili a zbavili otravného hmyzu. Nálezy kompletních či téměř kompletních šípů, a to včetně omotávek a letek, jsou na Lendbreenu a v jiných horských oblastech Norska poměrně běžnými nálezy. Raritním předmětem je však kompletní kopí/oštěp, nalezené roku 1974.

Kopí datované do druhé poloviny 9. století (C34256). Železný hrot je 455 mm dlouhý a je nasazený na březovém ratišti s délkou 1950 mm. 80 mm ratiště bylo zasazeno do tulejky a pojištěno z jedné strany ohnutým hřebem. Šířka ratiště v místě ústí tulejky činí 25 mm, konec ratiště je tlustý pouze 10 mm. Za foto a popis děkuji Vegardu Vikemu.

Malý nožík z Lendbreenu, zhruba tisíc let starý. Rukojeť je vyrobena z břízy. Celková délka činí kolem 15 cm.  Fotografii pořídil Espen Fintad z opplandské rady.

Mezi další pozoruhodné nálezy z Lendbreenu patří také dřevěná kvedlačka, která svědčí o vaření na cestách, kompletní nožík s dřevěnou rukojetí, dřevěná jehlice, množství šitých fragmentů z kůže a březové kůry a dřevěné lopaty. Na jiných norských horách byly nalezeny mnohem větší nože, které mohly sloužit k porcování masa. Toto je samozřejmě pouze výčet, který však demonstruje šíři používaných předmětů.

Kvalita a četnost ledovcových nálezů ukazují, jak velký potenciál se skrývá v tomto odvětví, které může poodhalit denní životy pradávných lidí, kteří se vydávali do hor. Přejeme všem archeologům ze Secrets of The Ice, jakož i dobrovolným pomocníkům, mnoho úspěchů!

Náramky a prsteny z Birky

Prsten z hrobu Bj 791, přetvořený na přívěšek.

Je mi potěšením zveřejnit tímto způsobem překlad mého přítele Samuela Grolicha ze slovenské skupiny Herjan. Dokument se týká náramků a prstenů nalezených ve švédském obchodním středisku Birce, a to včetně popisů jednotlivých typů předmětů a dalšího detailního komentáře. Samuelova část popisuje šperky nalezené v hrobech, kterou jsem doplnil o popis náramků a prstenů z tzv. Černé země. Dokument si můžete otevřít či stáhnout pomocí následujícího tlačítka.

Doufáme, že se Vám bude líbit!

The helmet from Tjele

The fragment of the helmet from Tjele. Author: Arnold Mikkelsen, Nationalmuseet. Taken from the catalogue of National Museum of Denmark.

In 1850, an extraordinary find was discovered by a young farmer in the forest called Lindum Storskov, near Tjele, Denmark. The find consisted of a set of blacksmith equipment – two anvils, five hammers, three tongs, sheet metal shears, two files, a wedge, two nail headers, casting bowls (with traces of tin and lead), a small touchstone, a set of scales, nine weights, five sickles, a key, three iron nails, an axe, two jingles, a spearhead/arrowhead, bronze wires, a lid of a box for scales, bone and bronze fragments of a casket, a mount of a drinking horn, iron fragments and pieces of a helmet (Leth-Larsen 1984; Lund 2006: 325). Thanks to local authorities, the set was sent to Copenhagen, where it was analyzed. The find was published three times – in 1858 (Boye 1858), then in 1939 (Ohlhaver 1939) and finally in 1984 (Munksgaard 1984; Leth-Larsen 1984).

tjele

Some other objects from the find from Tjele. Taken from Boye 1858: Pl. II–IV.

The helmet fragment is a very interesting object, that was originally interpreted as a saddle mount. It was Elisabeth Munksgaard, who expressed the theory about the helmet. Still, it is rather an overlooked artefact that was never studied in detail nor scientifically reconstructed. That’s the reason why this article was written.

Munksgaard sums up several important details:

This winged-shaped object is not a saddle mounting, but the eyebrows and nose-gueard of a helmet, made of iron and bronze. […] We are, unfortunately, not able to judge what the Tjele helmet looked like. There is not a trace of chain mail rest of the helmet, nor any iron plates fit for making up the rest of the helmet. But there are eight fragments of thin iron strips, about 1 cm broad and of varying length which might have been used for joining the plates together.” (Munksgaard 1984: 87)

More than detailed description, her article includes the comparison with the helmet from Gjermundbu. Since she considers the helmet from Gjermundbu to be the closest analogy, it is obvious she interprets the fragment as a part of a spectacle low-domed helmet. This type of helmets was used until 1000 AD (Munksgaard 1984: 88). The dating of the find from Tjele was corrected by Lund (2006: 325, 339), who claims the set belongs to the period between 950–970 AD. Tweedle (1992: 1126) assumed that the mask was multi-pieced; two ocular pieces were riveted to the nasal. The hole in the broader piece of the nasal could support this theory. Moreover, the mask from Kyiv shows the same feature.

The size of the mask is not convincingly given, but both Munksgaard and Tweedle suggest it is 12 × 7 cm (Munksgaard 1984: 87, fig. 4; Tweedle 1992: 1128, fig. 561). Just in the middle of eyebrows, at the base of the nasal, a hole for a rivet is placed. At least one decorated bronze strip was mounted on the eyebrows. It seems that entire eyebrows were symmetrically covered by bronze strips like this one. As a result, the mask was a distictive feature of the helmet, as can be observed in cases of other helmets too (Gjermundbu, Lokrume, Kyiv or St. Wenceslas helmet).

Regarding the construction, we can not say much. Munksgaard gives the information about eight fragments of narrow bands, which makes it possible to imagine that the helmet could have the similar construction as the helmet from Gjermundbu. The dome of the helmet of Gjermundbu is formed by four triangular-shaped plates. Under the gap between each two plates, there is a narrow flat band, which is riveted to a somewhat curved band located above the gap between each two plates. In the nape-forehead direction, the flat band is formed by a single piece, that is extended in the middle (on the top of the helmet) and forms the base for the spike. There are two flat bands in the lateral direction. Triangular-shaped plates are riveted to each corner of the extended part of the nape-forehead band. A broad band, with visible profiled line, is riveted to the rim of the dome. Two rings were connected to the very rim of the broad band, probably remnants of the aventail. In the front, the decorated mask is riveted onto the broad band.

The scheme of the helmet. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

The scheme of the helmet of Gjermundbu. Made by Tomáš Vlasatý and Tomáš Cajthaml.

Even though the mask from Tjele is just a fragment, we can not underestimate the meaning of this find. It broadens our vision about Viking Age protective gear, its decoration and the makers. Recently, two of my friends have tried to replicate the helmet fragment from Tjele. The reconstruction of the complete helmet is impossible, but I personally think that these both versions are decent and plausible tries that should be accepted by reenactment community.

First, let’s have a look on the work of Dmitry Hramtsov. The dome of this version is based on Vendel Period helmets. Since multi-pieced masks are typical for pre-Viking helmets, such a dome seems to be understandable. Metal bands are, however, much wider than those found in Tjele. The eyebrows are decorated with 14 bronze strips.

 

The second try is the helmet made by Konstantin Shiryaev and Maxim Teryoshin. In this case, the dome is based on the helmet from Gjermundbu. Konstantin used 16 bronze strips.


Bibliography:

Boye, V. (1858). To fund af smedeværktøi fra den sidste hedenske tid i Danmark (Thiele-Fundet og Snoldelev-Fundet). In: Annaler for Nordisk Oldkyndighed og Historie, København: 191–200.

Leth-Larsen, B. (1984). Selected objects from the stock of the Tjele smith. In: Offa 41, Neumünster: 91–96.

Lund, J. (2006). Vikingetidens værktøjskister i landskab og mytologi (Viking Period tool chests in the landscape and in mythology). In: Fornvännen 101, Stockholm: 323–341.

Munksgaard, E. (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, Neumünster: 85–89.

Ohlhaver, H. (1939). Der germanische Schmied und sein Werkzeug. Hamburger Schriften zur Vorgeschichte und Germanischen Frühgeschichte, Band 2, Leipzig.

Tweddle, D. (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

“The man from Voll”

volls

Drawn reconstruction of a man from between 850–950 AD. Based on graves from central Norway, including the grave from Voll. Taken from Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo, p. 47.

After a month of hard work, I would like to present my article named “The man from Voll : An example of a well-preserved Norwegian male grave“. In this short article, I provided a summary of the rich and well-preserved content of the 10th century inhumation mound from Voll, Overhalla municipality, Nord-Trøndelag county, Norway. The work is supplemented with an abundant catalogue and short reports about the making of spear sheath replicas (Are Pedersen) and a cross-shaped dress pin recreation Roman Král). The article summarizes organic objects in Viking Age graves and suggests how these objects could have been used in the everyday life.

The article can be downloaded by the following button. I hope you will enjoy reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund me via Patreon or Paypal (ceskyreenactment@gmail.com). Thank you!

The exhibition “Vikings in Poland?”

I would like to write a short review of an event I had the honour to participate few days ago. As The Museum of the Origins of Polish State in Gniezno (Muzeum Początków Państwa Polskiego w Gnieźnie) kindly asked the group Marobud for some photos of quality costumes, I was invited as a guest to the opening of the exhibition that is called “Vikings in Poland? Scandinavian remains in Polish lands” (Wikingowie w Polsce? Zabytki skandynawskie z ziem polskich).

The logo of the exhibition.

The opening took place on Friday February 24, 2017. After a while of hesitation, I decided to confirm my arrival. Starting in Prague on Thursday, I travelled to Poznań with Kamil, talkative carpooling driver from Poland. After 5 hours of the travel, around 10 PM, I met Dr. Andrzej Janowski and driver of the museum gave us a lift to Gniezno and provided us with rooms on campus to sleep.

shoes_gniezno

Shoes from Gniezno, dated to the 10th or 11th century. Taken from Monika Purol-Wierzbicka (2015). Wczesnośredniowieczne wyroby ze skóry z Góry Lecha w Gnieźnie, in: Rocznik Muzeum Początków Państwa Polskiego w Gnieźnie, Tom 1, p. 145: Rys. 1.

In the morning, I went to the museum and met there Dr. Michał Bogacki, director of the The Museum of the Origins of Polish State in Gniezno. I was given the chance to see the last preparations and to meet the other staff of the museum, who showed me the permanent exhibition as well. I realized very soon how important the town was. Even though Gniezno was found at a suitable hill in the water system already in the 8th century, it was the 10th century, when it became the capital of the Greater Poland and the place of the seat of archbishop. Gniezno has some historical connections to Bohemia, therefore my visit was beneficial for self-exploration. In addition, I could observe many organic finds (shoes, pouches, sheaths etc.), preserved thanks to the wet environment.

By early afternoon, the official opening started, and director welcomed the guests – mainly local politicians, media, clergymen, archaeologists, historians and history enthusiasts. The meeting was held in a humorous and friendly atmosphere; participants could take button badges “I’m a Viking, what’s your superpower” and director himself wore a plastic horned helmet. I met my dear friend Dr. Leszek Gardeła, who introduced me to Kamil Kajkowski, archaeologist interested in Slavic burial practises and symbolism.

The model of early medieval Gniezno, Made by http://3rstudio.com/.

As the exhibition was declared open, guests could have a look on more than 100 early medieval objects from Poland and to have some refreshment. It is always a highly-valued experience to see the originals, known only from publications or the internet, with my own eyes; an experience that gives much better idea about the real size and the possible function. Furthermore, the museum was able to gather quite an impressive assembly of objects which I was not aware of. It is important to say that displayed objects are not all the artefacts of possible Scandinavian origin from Poland, because some museums refused to lend their valuable treasures. Even though it is hard to determine what makes an object to be Scandinavian, I am more than sure that some of displayed items are more typical for West Slavic area. Mainly the huge collection of bone, antler and ivory archaeological material from Poland, which could be judged as Scandinavian or imitated from Scandinavia, is problematic and analogical to Anglo-Scandinavian material. The same goes with weapons – it is true that fragments of a typical Scandinavian shield were found in Poland (Świelubie), but on the contrary, Petersen types E and S swords can not be labelled as exclusively Scandinavian. Rather than idea that a person from Scandinavian used this or that object, it is much more reliable to think there was fashion dictating the shape and the decoration, no matter who was the final user.

DSC_0532

Displayed axes. Photo taken and kindly provided by Aleksandra Dudczak.

After the end of the opening, we had late lunch in a local restaurant and then we dissolved our company, thanking to each other. Later that day, Leszek and his girlfriend Mira gave me a lift to Poznań, where our friends Jacek and Melissa Pelczar, a lovely couple of history enthusiasts, invited me to their flat. We were talking till the early morning, when I had to run to catch the bus back to Prague, and such was the end of my trip to Poland.

There is no way to express how grateful I am to all those who made my visit come true. Not only I saw archaeological finds, but also I can proudly say I met perfect people and improved my Polish; all of that for a reasonable price. I was positively surprised how smooth was the cooperation between the museum and Marobud. In my personal opinion, collaboration with museums is the biggest achievement reenactors could earn, and I would love to see more examples of this kind of mutually beneficial relationship. All participated sides are satisfied – the museum is given permission to use photos of quality costumes as attractive illustrations, the group gains fame and the chance to get to original finds closest possible and the visitor feels contented with the appealing combination of archaeological objects and reconstructions. In addition, this positive content can be copied by other museums and reenactors and can lead to the trend that depicts Viking Age people in a more decent and realistic way in general. As I understand it correctly, it is difficult for younger Polish historians or archaeologists to not have reenactment experience – including former reenactors Michał and Leszek. These both academics know there are several possible ways how to touch the past and the cooperation with the reenactment scene is possible under certain conditions. The exhibition “Vikings in Poland?”, that ends on July 16, is a result of such a cooperation, brings a positive progress to the presentation of the Viking Age and it is highly recommended.

Photos from the exhibition. Taken and kindly provided by Aleksandra Dudczak.

Báseň „Plot stromů mne obklopuje“

Tímto příspěvkem bych chtěl čtenáři prezentovat třetí staroirskou báseň (předchozími jsou „Dnes v noci je ostrý vítr“ a „Pangur Bán“), tentokráte „Plot stromů mne obklopuje“ (Domfarcai fidbaidæ fál). Jedná se o báseň zachovanou jako glosa v rukopisu MS 904 (f. 203-4) v St. Gallenu a datuje se k polovině 9. století. Popisuje pocity písaře/mnicha, který pracuje v lese a naslouchá zpěvu ptáků.

Báseň si můžete prohlédnout či stáhnout prostřednictvím tohoto odkazu:
Staroirská báseň „Plot stromů mne obklopuje“

glosa_plot stromu

Staroirská báseň zachovaná jako glosa v rukopisu MS 904 (f. 203). Převzato z www.e-codices.unifr.ch/en/list/one/csg/0904.

Viking Age crampons

For my entire reenactment career, I have encountered the problem of slippery shoe soles. Some reenactors solve the problem with rubber soles or metal hobnails, but these are not period solutions. Leather soles are extremely slippery on the wet or frozen surfaces, especially when they are a bit used and scuffed, which means the problem has to be solved in a way.

In Sagas of Icelanders and some other sagas, two terms skóbroddr (“shoe spike”; Eyrbyggja saga, Sturlunga sagaSverris saga) and mannbroddr (literally “man’s spike”; Þorsteins saga hvíta, Vápnfirðinga saga) occur and they represent spikes that are used when saga heroes travel over the ice or as a cheating device mounted to horse forehead during horse fights. Spikes were not permanently attached to shoes; one could put them on and take them off as needed.

Crampons designed for horse hooves. Taken from Rybakov 1985: 362, Tab. 148, 26-29.

Crampons from sagas have many counterparts in the archaeological material in the whole of Scandinavia and beyond. The term mannbroddr suggests there were also crampons designed for horse hooves (see here). In some cases, it is difficult to determine which crampons were designed for men and which for horses. In this article, we will focus mainly on crampons that were meant to be attached to shoes. We will look at finds from Birka and Haithabu and some other analogies. Their function is to help to get stability on slippery surfaces, mainly ice. Etnographical mentions even attest the usage of crampons by whalers on the ocean, where whales were butchered (Goubitz 2007: 305). It is important to add that some of the graves with crampons from Birka were interpreted as winter graves; crampons and skates could play a symbolic role in this case (Gräslund 1980: 7576). Fox example, during the exhibition We call them Vikings, The Swedish History Museum in Stockholm described crampons with these words: “The road to Hel is icy and leads north and downwards. Ice spikes ensured a safe arrival.

Here are links to downloadable documents I prepared for you:
Swedish crampons (including Birka type 1, 2 and 3)
Crampons from Haithabu

Generally speaking, crampons of the Viking Age had no more than four spikes. Spikes are positioned in the way to maximize the friction of the shoe. Crampons can be divided into four basic categories:

  • Type A, “1-point crampons”. These were made of separate bent bands with only one spike. Bent bands, with no more than three pieces at the same time, were attached to leather or wooden bases. The length of these bases corresponded with the width of the shoes and were connected by straps to the shoe. Birka types 1 and 2 belong to this type (Arwidsson 1986: 111; however, Birka type 2 crampons could be horse crampons; discussion with Sergey Kainov). This type occurs also in Norway (Petersen 1951: 62–63), Latvia, Slovakia (my personal observations) and on territories of the Old Rus (Kainov–Spasov 2005),

    typA

    The method of attachment according to Kainov–Spasov 2005.

  • Type B, “3-point crampons”. Crampons of this type are in forms that are roughly trianglar – crampons in the shape of an equilateral triangle with open inner space (Birka type 3), Y-shaped crampons (Haithabu types 1 and 2), T-shaped crampons (Haithabu type 3) and V-shaped crampons (Swedish type 5). Crampons in the shape of an equilateral triangle with open inner space have been found in Norway, Sweden, Iceland, Poland, Latvia and Old Russia (Petersen 1951: 62–63; Arwidsson 1986: 111; Kirpičnikov 1973: 170; Kainov–Spasov 2005; Petrov 2006: 174; Wojtasik 1998: 372, Ryc. 10.27,5). Y-shaped crampons were found not only in Haithabu, but also in Schleswig (Saggau 2000: 99100), in territories of West Slavic tribes and in Lund (Westphalen 2002: 271), in medieval Söderköping (SHM 34183:23), in medieval Riga (Petrov 2005) and Novgorod (Petrov 2006: 173–174); the same pieces were found in the tool chest from Mästermyr, Gotland (Arwidsson–Berg 1999: 16, No. 92–93). Three T-shaped crampons were found in Haithabu (Westphalen 2002: 271). V-shaped crampons were only found in the grave Valsgärde 7, which dates to the 7th century (Arwidsson 1977: 91, No. 1097; Arwidsson 1986: 112). No sure method of attachment is known, but we are aware of several high medieval or early modern methods from Oslo, Tønsberg, Trondheim, Leiden, Riga and Novgorod:
medieval_norway

At least eighteen leather stripes designed for crampons, sometimes with shoe soles or with imprinted triangular crampons, were found in medieval and early modern layers of Oslo and Tønsberg in Norway. Examples taken from Johansen – Molaug 2008: 197, Figs. 209–210, Johansen 2008: 127, Fig. 141 and the catalogue of Unimus.

tonsberg

The leather stripe from medieval Tønsberg. The crampon was fixed in the stripe and then covered with round leather piece, which held the crampon in the stable position. Taken from Brendalsmo – Lindh 1982: 27. For more medieval leather stripes designed for crampons, see Ulriksen 1992.

oslo_crampon

A leather piece with imprinted crampon, found in Gamlebyen, Oslo. Very similar solution as in the previous picture. Dated to the first half of the 14th century. Taken from Færden et al 1990: 263, Fig. 30g, 264.

A very well preserved high medieval crampon from Söderköping, Sweden (SHM 34183:23). Note that holes around the crampon, which are similar to those from Oslo and Tønsberg. Taken from the catalogue of SHM.

trondheim_crampon

Medieval leather stripe and triangular crampon from Trondheim. Taken from Goubitz 2007: 311, Fig. 23b.

leiden_crampon

Late medieval leather stripe with an imprint of triangular crampon, found in Leiden. Taken from Goubitz 2007: 311, Fig. 23a.

typB2

The method used in 13th–14th century in Riga, Latvia. Taken from Petrov 2005.

typB5

The method used in 13th–14th century in Novgorod, Russia. The area around the crampon is covered with another layer of leather. Taken from Petrov 2006: 172, 176, Fig. 1, 4.

typB3

The method suggested by Kainov–Spasov 2005.

typB1

The method suggested by Saggau 2000: Abb. 67:4. The crampon is placed in folded leather stripe. Note that the leather strap is placed on a modern shoe.

typB4

This method is etnografically attested from Finland. The crampon is placed in folded leather stripe and fixed by stitching. Taken from Schietzel 2014: 214.

finnish_crampons

Etnographical methods attested in Finland. Taken from Sirelius 1934: 116, Taf. 55, Abb. 244a-c.

77

The realization of the method suggested by Spasov-Kainov 2005, group NorraVind.

veronica_replica2

The attachment method used by Veronica Wik.

veronica_replica

The attachment method from Tønsberg replicated by Veronica Wic.

kosciusko_crampon

The attachment method used by Amy Pooley when climbing Mr Kosciusko. Credits go to Joshua Button.

  • Type C, “4-point crampons”. Three X-shaped crampons were found in Haithabu (Haithabu type 4Westphalen 2002: 271). In Viking Age and medieval Norway, X-shaped crampon with open inner space were used as well (see C13709C35607C37183 or T2316). Similarly, there is a X-shaped crampon with open inner space and metal holders found in medieval Hovgården, Sweden (SHM 15825:149). The attachment method is not known from the Viking Age and it could be similar to what we have shown in the case of type B.

The crampon from medieval Hovgården (SHM 15825:149). Taken from the catalogue of SHM.

20160921_142230

The attachment method used by Karel Sýkora, Marobud.

  • Other types, “atypical crampons”. We have to mention crampons of the Swedish type 4, that were found in graves Tuna Alsike X and Bengtsarvet 2. They were made of an iron bands, whose length corresponded to the width of the shoe. They had bent ends with loops for attachment and three spikes on the bottom side. Analogical methods with two spikes were found in late medieval or early modern sites from Germany (Heiligenberg, Tannenberg, Dossenheim, Gaisberg; Gross 2012: 448–9) and Russia (Staraya Ladoga). Besides the find from Staraya Ladoga, Kirpichnikov (1973) shows yet another interesting form medieval.
heiligenberg_crampon

2-point iron band crampon with loops for attachment. Taken from Gross 2012: 544, Taf. 60.11.

typX

Crampons found in Staraya Ladoga (Number. 3; 17th century) and Kniazha Hora (Number. 4, 1150–1240 AD). Taken from Kirpichnikov 1973: 170, Fig. 47.

Viking Age crampons could seem as old-fashioned or primitive pieces of metal. However, in Europe, simple crampons like all those aforementioned were used until the 20th century. Their simple and effective construction uses only a limited number of variants. Therefore, we can see very similar pieces in space and time.

modern_crampons

Crampons from the 19th and 20th century with similar designs.

 

Firsthand experience

My first chance to use crampons took place in 2015, during the festival of Libušín, in the Czech Republic. I chose crampons of type B (Haithabu type 2, Y-shaped). I am very indebted to Jiří “Link” Novák, who gave them to me as a gift. The attachment method was copied from Danish reenactors, since I had not the sources I have now. This was my first try and I would like to inform you about all pros and cons of this piece of gear.

The most important discovery of this experience was that crampons make shoes a very useful thing. When a crampon is used with leather soled shoes, the result is comparable with rubber sole or hobnails. I have not had a chance to use crampons on an icy surface, but they worked perfectly on the wet or dry grass and were very useful during climbing a hill. I used crampons with thick felt insoles, but I think that woolen insoles and crampons fixed with the second layer of leather can lead to the same comfortable feeling. When the user is careful and slow, crampons can be even used on hard surfaces for short distances (all you feel is the pressure). In battle, crampons are also useful for stability, but rather dangerous and therefore not recommended. I personally think they were used mainly in winter, while they had no benefit in summer. They should be used mainly during winter events (for example hikes), whereas to a limited extent during summer events.

The first try showed that a crampon should be fixed into two layers of leather, because the crampon has a tendency to move and to tear the leather.For the same reason, it is necessary to place the crampon the middle of the leather band, not near the edge. The stitching can be very useful. It is always better have two fixed points on the shoe; my attachment method took advantage of leather straps, which hold the leather band in place. Below, you can have a look at photos of my experience.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Used bibliography:

Arwidsson 1977 = Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Lund.

Arwidsson 1986 = Arwidsson, Greta (1986). Die Eissporen. In: ARWIDSSON, Greta (ed.) Birka II: 2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm: 111–112.

Arwidsson–Berg 1999 = Arwidsson, Greta – Berg, Gösta (1999). The Mästermyr find : a Viking age tool chest from Gotland, Lompoc.

Brendalsmo – Lindh 1982 = Brendalsmo, Jan – Lindh, Jan (1982). Funn fra en utgravning, Øvre Ervik.

Færden et al 1990 = Færden, G., Schia, E., Molaug, P. B. (1990). De Arkeologiske utgravninger i Gamlebyen, Oslo. 7-8, Dagliglivets gjenstander, Øvre Ervik.

Goubitz 2007 = Goubitz, Olaf (2007). Stepping through time : archaeological footwear from prehistoric times until 1800, Zwolle.

Gräslund 1980 = Gräslund, Anne-Sofie (1980). Birka IV. The Burial Customs. A study of the graves on Björkö, Stockholm.

Gross 2012 = Gross, Uwe (2012). Die mittelalterlichen und neuzeitlichen Keramik-, Metall und Beinfunde. In: Gross, Uwe et al. Forschungen zum Heiligenberg bei Heidelberg : Forschungsgeschichte, Fundmaterial, Restaurierung (Forschungen und Berichte der Archäologie des Mittelalters in Baden-Württemberg, Bd. 32), Stuttgart: 393563. Online: http://archiv.ub.uni-heidelberg.de/artdok/2176/1/Gross_Die_mittelalterlichen_und_neuzeitlichen_Keramik_Metall_und_Beinfunde_2012.pdf

Johansen 2008 = Johansen, Lise-Marie B. (2008). Arkeologisk overvåkning av arbeidene med ny E18 Senketunnel på Sørenga. Del 1, Tekst. NIKU Rapport Arkeologiske Utgravninger 2008/57. Revisjon nr. 01. Online: http://folk.uio.no/vegardav/DIV/NIKU_Oslo_Senketunnel_middelalderutgravning/Rapport57_DEL1_komprimert.pdf

Johansen – Molaug 2008 = Johansen, Lise-Marie B. (2008). Arkeologisk utgraving ved bygging av ny E18 Senketunnel på Sørenga. Sjø- og elveavsatte lag fra middelalder. Del 1, Tekst. NIKU Rapport Arkeologiske Utgravninger 2008/56. Revisjon nr. 01. Online: http://folk.uio.no/vegardav/DIV/NIKU_Oslo_Senketunnel_middelalderutgravning/Rapport56_DEL1_komprimert.pdf

Kainov–Spasov 2005 = Сергей Каинов  Федор Спасов (2005). Обувные шипы. Исторический экскурс и практическое применение. Online: http://asgard.tgorod.ru/libri.php3?cont=_brodd

Kirpichnikov 1973 = А. Н. Кирпичников (1973). Снаряжение всадника и верхового коня на Руси IX—XIII вв,  Ленинград.

Petersen 1951 = Petersen, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.

Petrov 2005 = М. И. Петров (2005). Еще раз об обувных шипах. Online: http://asgard.tgorod.ru/libri.php3?cont=_brodd1

Petrov 2006 = М. И. Петров (2006). Обувные шипы из новгородских раскопок // Новгород и Новгородская земля: история и археология : материалы науч. конференции. Новгород, 24-26 янв. 2006 г, Великий Новгород: 171–178. Online: http://bibliotekar.ru/rusNovgorod/144.htm

Rybakov 1985 = Рыбаков, Б. А. (1985). Археология СССР : Древняя Русь. Город, замок, село, Moskva.

Saggau 2000 = Saggau, Hilke E. (2000). Mittelalterliche Eisenfunde aus Schleswig : Ausgrabung Schild 1971-1975, (Ausgrabungen in Schleswig 14), Neumünster.

Sirelius 1934 = Sirelius, U. T. (1934). Die Volkskultur Finnlands : I. Jagd und Fischerei, Berlin-Leipzig.

Schietzel 2014 = Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster / Hamburg.

Ulriksen 1992 = Ulriksen, Eli. Lærmaterialet. In: Lindh, Jan (1992). Arkeologi i Tønsberg. 1 : Søndre bydel, Oslo: 103142.

Westphalen 2002 = Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 10), Neumünster.

Wojtasik 1998 = Wojtasik, Jerzy (1998). Srebrne Wzgórze w Wolinie, wstępne wyniki badań z lat 1961–1969. In: Materiały Zachodniopomorskie, 45, 321–383.

Theories on Norse Padded Armour

Translated by Greg Rice from the Czech original.

At the request of many reenactors, who are interested in early medieval warfare, my colleagues Roman Král, Jan Zajíc, Jan Bělina, et al. and I decided to write an article that would provide a comprehensive commentary on the use of padding under armor and fabric armor in the early Middle Ages. Given that there is no extant archaeological evidence, we are forced to speculate and discuss dubious literary references, iconography and tested, firsthand experience. In this article, we will formulate a list of design assumptions.

1. The need for padding under mail armor

A scene from the Bayeux Tapestry.             Around 1070’s AD

Mail armor is constructed of connected rings of metal. It is logical that the mail armor and possibly other types of armor were used in combination with padding. Mail, which was the most widely used metal armor in Scandinavia, provides good protection against edged weapons and effectively disappaites the force of a blow. If it was worn without padding, a strike to the body would cause surface and internal damage. For the Viking Age (and indeed throughout the early Middle Ages) padding is never directly mentioned as part of combat equipment (mentioned as gerðar, herváðir and herklæði). The same applies to the surviving Scandinavian figures (see eg. Archer 2013) – armor lying close to the body and the undercoat is not noticeable. Padding as the bottom layer can easily be overlooked, but more significantly – when the armor was depicted, padding was not important for either the artist or the viewer of the piece of art; even though padding is as important as the other parts of armor. However, there are illuminations of contemporary European armor, in which the padding is shown (see eg. Skodell 2008), and we will try to show the parallels in contemporary padding across Western and Northern Europe.

 

2. The material of the padding

The best protection against the strike is layered textiles and/or leather. In the European reenactment the current trend is to produce fabric gambesons that are a few centimeters thick, but scientific investigation (see list at Archer 2014) suggests that two textile layers of fabric or a combination of fabric and leather were used. Iconography, showing the armor close to the body, could support that idea. We validated the use of few layers of wool (up to three) in modern (Eastern style) battles; the warrior is not restricted in movement and is fairly well protected against swords. Axe and spear, however, are problematic due to the force they generate. Similarly, we validated a thinner layer of felted wool.

Sagas and other sources, including The Book of the Hird (Hirðskrá) and The King’s Mirror (Konungs skuggsjá), mention textile armor treyja and panzer / panzari (Falk 1914 : § 87 + § 90; 181 – 182, 185 – 186). These two words were introduced into Old Norse from Middle Low German and they denote multi-layer linen gambesons of High and Late Middle Ages (Hjardar – Vike 2011: 194 – 196). In the Bayeux Tapestry armors are so simplied, they can represent mail, scale, lamellar armors or even gambesons, which are quilted in vertical or diamond patterns. In any case, they may be linked to professionalization of the army in 11th century.

 

3. Style 

Dánové

The attack of the “Great Danish Army” from the manuscript M.736, fol. 9v, about 1130 AD.

Determining what style of the padding was used is probably the most difficult of all to answer, because it requires knowledge of contemporary clothing. It can be assumed that the cut of clothing was not entirely consistent over all the lands that the Norse enhabited. Also, it can be postulated that there were gradual improvements – i.e. the strengthening the individual parts and increasing the number of layers with the need of quilting.

Apparently, most of warriors in Sagas of Icelanders fought without armor, which can be interpreted as they could not afford quality armor or they acted too spontaneously to think about protection. However, from two extreme examples (Helgi, the hero of Vápnfirðinga saga, binds a big stone to his chest to avoid the injury, and Þóri Þorsteinsson, the fighter of Hákon the Good and veteran of Battle of Fitjar, cut a hole in an oxen hide and put that over his head) showing the same kind of ad hoc improvisation and the pattern of not having the armor in the fight. In some cases, warriors of sagas put on festive tunics before a fight; in the most dramatic moments of their life, fashion was more desirable than good protection. Frankish and English illuminations from the 10th – 12th centuries depict a variety of warriors clad only in caps and tunics. It is reasonable to assume that padding was virtually identical to those typical, civilian clothes, and their protective function was achieved by layering them. That means, a classic tunic (kyrtill/skyrta), knee-length garment without buttons or fastening, with long sleeves and gores. The neckline could have a lapel and collar to protect the neck, as Skjoldehamn and Guddal tunics. Likewise, coats (Klappenrock) or Eastern caftans with buttons could, of course, serve the same function.

Add. MS 24199 fol. 18

Cotton Ms. Cleo. C VIII, fol. 18v, the end of the 10th century.

This solution is illustrated in at least a few sources. The first is the illumination of the Anglo-Saxon version of The Psychomachia of Prudentius (fol. 18v, see the picture), which dates back to the late 10th century. In this illumination one can see two fighters – dancers in short ring shirts with dagged edges and under tunics that reach the knees and wrists. Practically the same solution appears in several manuscripts illuminations from the 10th – 11th century (see eg. a scene from The Book of Maccabees of St. Gallen, Fulda SacramentaryThe Golden Gospels of EchternachThe life of St. Albin and Stavelot Bible). There are also literary sources with statements about fabric under armor, namely Saga of Magnus the Good (ch. 29), which states that “King Magnus threw off from him his coat of ring-mail, and had a red silk shirt outside over his clothes [ok hafði yzta rauða silkiskyrtu] […].”

Předpokládaná rekonstrukce bojovníka uloženého v Gjermundbu, 10. století. Podle

Expected reconstruction warrior stored in Gjermundbu, 10th century. Taken from Hjardar – Vike 2011: 155.

This short quotation forces us to imagine a padding as several layered tunics. Personally, we use this solution and it allows the wearer to freely add / remove the number of layers, clean tunics separately and finally use separate tunics outside the combat context. Two Norwegian finds – Skjoldehamn and Guddal – contained paired tunics, which have been experimentally proven by us to be a good protection against cold and padding worn under the mail armor.

We can also imagine that padding could be made from tunics sewn together showing that padding is a special war garment that hardly finds application in a non-combat situations. It is often argued that Byzantine sources describe padding that is similar to a gambeson. An anonymous treatise on the strategy from the 6th century gives a particularly interesting testimony:

There should also be a space between the armor and the body. It should not be worn directly over ordinary clothing, as some do to keep down the weight of the armor, but over a garment at least a finger thick. There are two reasons for this. Where it touches the body the hard metal may not chafe but may fit and lie comfortably upon the body. In addition, it helps to prevent the enemy missiles from hitting the flesh […].”(The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy, §16, ed. G. T. Dennis )

In Scandinavia, the existence of such a one-pieced textile represents the term treyja, which could mean that specialized clothing began to be used in the later period (11th / 12th century onwards), but due to the nature of our sources, we can neither accept or reject this idea with 100% certainty. We have to admit that both variants are possible. Thickness of the special garment could be around 1 centimeter. During the making of such a piece of clothing, we would personally avoid excessive quilting; we would only stitched the layers at hems.

Armors with possible integral lining. A scene from the Bayeux Tapestry. Around 1070’s AD.

Scandinavian iconography suggests that the length of padding adapted to the length of chain mail. It is even possible to think about the intergral lining of the mail armor, as the Bayeux Tapestry suggests; it shows armors carried on spears, not worn by anyone, with wide coloured borders, perhaps suggesting that the padding was in some way integral to the armor itself, and scenes on the border also depict armor being removed from men that are clearly naked underneath, which also suggests integral padding that is removed with the mail.  The Psychomachia of Prudentius and other contemporary illuminations, however, shows the opposite. With few exceptions, we can say that until the early 11th century, Scandinavians surely used shorter mail armors, with the length up to 70 cm and short sleeves. Mail components, such as protection over the neck or legs, were missing. During the 11th century, we can observe how the armor lengthened, which was due to Continental influence and which culminated in the use of a complete mail armor set.

We are strictly against the use of modern padding, which is haphazardly stitched together and which looks more like rags or slave clothing. The padding – no matter how it looked – had to be aesthetically pleasing and had to reflect the status of the owner. Some reenactors and organizers of festivals like to say there are no sources, so every version is possible. The goal that we reenactors should achieve is the least disturbing look that is in accordance with what we can see or read in sources. Now we will compare the Viking Recreation combat of the Modern Western European style to Modern Eastern European style. Modern Western (example here) is a style where the head is not a legal target and the force of blows is much less. This style combat is so safe it allows one to use no armor, and the historical look can be maintained. On the other hand, Modern Eastern style fighters (example here) are focused on hits with full force to protected target zones – a system that is illogical from the historical perspective. Western tradition allows to use a tunic as the main protective layer, while it is better to use more layers in the Eastern approach. The result we would like to achieve is that the armor can look historically correct in both styles, but with the different number of layers. On several occasions, we have fought in modern Eastern style battles with nothing but one tunic worn without mail armor; it turned to be a fight for our lives, the realistic feeling which gives one so much adrenalin to ignore hits from blunt weapons. Layered tunics, whether sewn or not, could be a good compromise between these two extreme approaches.

 

4. Reconstructions

We hold the opinion the image of reenactors is crucial in the reenactment. We strove for a quality article, but we can not completely demonstrate our thoughts without photos. Therefore, you can find a gallery below. We hope that the gallery will extend in the future. If you have any image of the appropriate padding, you can, of course, send it to us and we will publish it.

 

We believe that the problem has been overlooked so far and the battlefields are full of non-historical armors that look more like the Michelin-Man. In order to change the current trend, the discussion has been led, and therefore we are open to opinion and are willing to participate in further debates. The article was well accepted and a separate addition, “War coat – an experiment“, was written. The most important quote from the article says: “For a traveling fighter, it is impractical to carry civilian clothes and extra special combat protection, I think. It is more advantageous to combine these two requirements into one.

I hope you liked reading this article. If you have any question or remark, please contact me or leave a comment below. If you want to learn more and support my work, please, fund my project on Patreon.


Sources and recommended links

The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy. In: Three Byzantine Military Treatises, ed. a trans. George T. Dennis, Washington 1985: 1–135. Available at: https://oniehlibraryofgreekliterature.files.wordpress.com/2015/09/three-byzantine-military-treatises-by-george-t-dennis.pdf.

Saga of Magnús the Good (Magnús saga góða). Available at: http://www.heimskringla.no/wiki/Sagan_af_Magn%C3%BAsi_g%C3%B3%C3%B0a.

ARCHER, Gavin. Mail Shirts, in: The Viking Age Compendium, 2013. [online]. [ 2015-02-03]. Available at: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Mail_Shirts.

ARCHER, Gavin. Jacks and Gambesons, in: The Viking Age Compendium, 2014. [online]. [2015-02-03]. Available at: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Jacks_and_Gambesons. See the bibliography in the end.

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde, Kristiania 1914.

HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig, Oslo 2011.

SKODELL, Henry. Schutzausrüstung des 11. Jahrhunderts in Mitteleuropa, in: Reenactment.de, 2008. [online]. [2015-02-03]. Available at: http://www.reenactment.de/reenactment_start/reenactment_startseite/diverses/kitguide/kitguide.html.

Roman subarmalis – thoracomachus – online.

The oldest gambeson from Bussy-Saint-Martin – online.

The reconstruction of quilted gambeson from the 13th century – online.

„Ryji runy léčby“

Runové modlitby a léčitelství starého Severu

 

Po delší odmlce přináším především českým čtenářům nový článek, který bude volně navazovat na článek „Přátelství s bohem“, který pojednával o funkci figurek bohů nošených v brašnách. V tomto příspěvku se podíváme na jiné kultické předměty, a sice na kosti, tyčky a bronzové destičky s vyrytými léčebnými nápisy. Pevně věřím, že tyto předměty názorně demonstrují nejen vztahy popsané ve zmíněném článku, a jsou důležitým svědectvím o povaze raného skandinávského kultu.

Otázka léčebných runových nápisů byla v odborné literatuře mnohokrát probrána. V tomto článku, jenž bude rozdělený na analýzu a syntézu, si kladu za cíl jejich výčet, základní charakteristiku a vůbec uvedení problému do českého jazyka. Příspěvek věnuji zájemcům o runy, kterých je v České republice značné množství a kteří při neznalosti cizího jazyka nemají z čeho čerpat, a zájemcům o historickou rekonstrukci, kterým může pomoci doplnit mozaiku kulturního pozadí vikinské epochy.

Analýza – seznam a překlad

V této části se vypočteme všechny nápisy, které lze datovat do let 700–1100 a které lze hodnotit jako léčebné. Tyto nápisy pak budou v syntetické části komparovány s dalšími texty. Je důležité zmínit, že počet léčebných nápisů roste průměrně o jeden nápis za deset let, a je tedy možné, že se celá problematika bude v brzké době přepisovat.

Téměř každý nápis má přinejmenším dvě možné interpretace. Je však nutné podotknout, že jednotlivé interpretace variují v detailech, které neomezují vytváření obecnějších závěrů, proto jsem se rozhodl citovat standardizovaná čtení podle databáze Rundata, pokud není uvedeno jinak. Původně veršované texty doplním možným přebásněním.

Tyčka z Hemdrupu (DR EM85;350)
Roku 1949 byla v bažině u dánského Hemdrupu nalezena asi 50 cm dlouhá a 2,1–3,4 cm tlustá tyčka z jasanového dřeva, která je datována do 10. nebo 11. století. Tyčka je mírně zakřivena a má kruhový průměr. Na jednom konci připomíná píšťalku, na druhém je mírně ožehnutá. Je zdobená rytým šupinovým motivem a několika šupinách jsou vyryté runy, triquetra a postavy, jedna humanoidní a čtyři podobné psům. Přestože koncová část není čitelná, nejnovější analýzy (Back Danielsson 2001Röstberg 2009) první části textu se přiklánějí k interpretaci, která čte nápis následovně:

„Bouřlivák tě neporazí, Ása má v zápase štěstí.“
(Vann þik æva fjúkandi, Ása ey á á úfi.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Bouřlivák tě neporazí.
Zdar Ása              má v zápasu.“
(Vann þik æva fjúkandi.
Ása ey                    á á úfi.
)

Postavy evidentně korespondují s textem: vedle slova „bouřlivák“ (fjúkandi) je znázorněna humanoidní postava s opeřeným oblečení, kterou psi zdánlivě pronásledují.

 

Žebro ze Sigtuny (U NOR1998;25)

24 cm dlouhé a 1,3–2,7 cm široké kraví žebro ze Sigtuny bylo objeveno v roce 1996. Nápis, který je datovaný do let 1080–1120, je tvořen 1,1–1,9 cm vysokými runami, přičemž nejméně čtyři z nich jsou kódované. Aktuální verze projektu Skaldic Poetry of the Scandinavian Middle Ages čte nápis takto:

„Gyrilův velký bole, opusť Króka! Spoutal horečku, bojoval s horečkou a přemohl čarodějův dům rány; pochytal všechen hnis. Prchni pryč, horečko!“

(Gyrils óvrið, vaksna úr Króki! Bant hann riðu, barði hann riðu auk siða sarð sārarann; vara hafir fullt fengit. Flý braut riða!)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Gyrilův bole, opusť Króka!
On spoutal horečku,
on potíral horečku,
zdolal čarodějovo zranění
a plně                pochytal hnis.
Prchni, třese!“

(Gyrils óvrið, vaksna úr Króki!
Bant hann riðu,
barði hann riðu
auk siða sarð sārarann;
vara hafir            fullt fengit.
Flý braut riða!
)


Lebka z Ribe (DR EM85;151B)

Roku 1973 byla v Ribe nalezena část lebky s vyrytým runovým nápisem. Má zhruba obdélníkový tvar s velikostí 8,5 × 6 cm a tloušťkou 0,5 cm. Samotné runy jsou 12 mm vysoké. Do fragmentu je vyvrtán zhruba 6 mm široký otvor. S datací 8. století se jedná zřejmě o nejstarší dochovaný nápis zapsaný v mladším fuþarku. Nápis provází mnohé interpretační problémy, zejména spojené se slovy buri / bóurr. Zvolili jsme variantu, kterou prezentuje Hall (2009: 206):

„Vlk a Óðin a Há-Týr. [Buri] je pomoc proti této bolesti. A skřet je poražen. Bóurr.“

(Úlfr auk Óðinn auk Há-Týr. Hjalp [buri] es viðR þæima værki. Auk dverg unninn. Bóurr.)


Canterburské zaklínadlo (DR 419 / Cotton MS Caligula A XV, ff 123r–123v)

Tzv. „canterburské zaklínadlo“ je snad vůbec nejznámějším léčebným runovým nápisem. Bylo objeveno v anglosaském rukopisu Cotton MS Caligula A XV, který se datuje k roku 1073–6, jako marginálie na dvou stránkách. Na základě lingvistického srovnávání a historických souvislostí se předpokládá, že nápis mohl být poprvé zapsán kolem roku 1000 uživatelem východoskandinávského dialektu, zřejmě Dánem (Hall 2009: 201). Důvod zachování v rukopisu, což je raritní, může spočívat v antikvářském přístupu zapisujícího. Třebaže ohledně výrazů sárþvariæðrafari panují jisté debaty, text lze celkem spolehlivě přeložit:

„Gyrile bodavé rány, teď odejdi, jsi odhalen. Þór tě posvěť, vládče þursů, Gyrile bodavé rány. Proti zánětu žil.“

(Gyril sárþvara, far þú nú, fundinn ertu. Þórr vígi þik, þursa dróttin, Gyril sárþvara. Við æðrafari.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Gyrile bodající,
odejdi,                 jsi odhalen.
Þór tě posvěť,        þursů vládče,
Gyrile bodající.
Proti zánětu žil.“
(Gyril sárþvara,
far þú nú,           fundinn ertu.
Þórr vígi þik,     þursa dróttin,
Gyril sárþvara.
Við æðrafari.
)

 

 

Bronzová destička ze Sigtuny (U Fv1933;134 / SHM 19692)

Dalším velmi známým léčebným nápisem je text vyrytý na bronzové amuletové destičce nalezené v Sigtuně. Destička, která je 82 mm dlouhá, 27–29 mm široká a 1 mm tlustá, byla nalezena roku 1931. Je datována do 11. století. Nápis se podobá „canterburskému zaklínadlu“. V hranatých uvozovkách uvádíme problémovou část, který je směsicí různých runových abeced a má nejednoznačný výsledek:

„Þurse horečky rány, þursů vládče, teď prchni, jsi odhalen. Měj tři tužby, vlku! Měj devět nouzí, vlku! III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!] Užij léku.“

(Þurs sárriðu, þursa dróttinn. Flý þú nú, fundinn es. Haf þér þrjár þrár, úlfr! Haf þér níu nauðir, úlfr! iii ísir. [Þess ísir auki es unir, úlfr!] Njót lyfja.)

Poetická verze by mohla vypadat takto:

„Þurse horkosti,            þursů vládče,
teď prchni,                    jsi prozrazen.
Měj tři tužby, vlku!
Měj devět nouzí, vlku!
III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!]
Užij léku.“

(Þurs sárriðu,             þursa dróttinn.
Flý þú nú,             fundinn es.
Haf þér þrjár þrár, úlfr!
Haf þér níu nauðir, úlfr!
iii ísir. [Þess ísir auki es unir, úlfr!]
Njót lyfja.)

 

Bronzová destička ze Södra Kvinneby (Öl SAS1989;43 / SHM 25654)

Jako poslední zmíníme kromobyčejně zajímavý amulet – bronzovou destičku ze Södra Kvinneby na Ölandu. Destička byla objevena kolem roku 1955 a je velká 53 × 47 mm. Datuje se do let 950–1100. Nápis se skládá ze 143 run (včetně pěti bindrun) vyrytých na pěti řádcích. Vedle poslední runy je vyryta podobizna ryby. Je to právě text nápisu ze Södra Kvinneby, kterému se dostalo snad nejvíce interpretací; nejméně konfliktní verze, uznávaná většinou badatelů, je:

„Zde ti ryji pomoc, Bófi, s [nečitelné] si můžeš být jist. Nechť blesk drží zlo dál od Bófa. Þór ho chraň tím kladivem, které vzešlo z moře. Prchni před zlobou! Od Bófa ničeho nezískáš. Bohové jsou pod ním i nad ním.“

(Hér rísta/rista ek þér bjǫrg, Bófi, með [fultihu þis] þér er víss. En brá haldi illu frá Bófa. Þórr gæti hans með þeim hamri sem ór hafi kom. Flý frá illvætti! Fær ekki af Bófa. Guð eru undir honum ok yfir honum.)


 

Syntéza – výklad a širší souvislosti

Léčebné nápisy představují specifickou skupinu runových nápisů, která dnes tvoří pouze zlomek dochovaného runového korpusu a která se bez obšírného komentáře jen obtížně luští. Většinu dochovaných runových nápisů tvoří nápisy na kamenech, které mají zpravidla jednotnou strukturu a prosté vyznění usnadňující čtení veřejnosti. Oproti tomu jsou léčebné nápisy vytvářeny na míru jednotlivce a dochází u nich k variabilitě. V literatuře se pro léčebné nápisy užívá výrazu „modlitba“, aby se zabránilo asociaci s magií:

Mohli bychom být v pokušení klasifikovat podobné formule jako magické, to by ale jen málo odpovídalo staroseverskému chápání tohoto termínu. Pro staré Seveřany nesly magie (seiðr) a korespondující rituální činnosti (označované slovesem síða) silně negativní konotace a spadaly daleko spíše mezi činnosti, jež chaos navozovaly. Citované nápisy, jejichž účelem bylo chaotické moci odstranit, naopak spadaly do kategorie zcela bezproblémového náboženského rituálu (siðr).“ (Starý 2010: 197, Pozn. 1)

Omezený počet „modliteb“ by mohl svádět k myšlenkám o ojedinělosti těchto předmětů. Opak se však zdá být pravdou; léčebné nápisy byly zcela jistě běžné a musely být v drtivé většině ryty na organické materiály, jako je dřevo nebo kost. Kromě toho, že se z doby vikinské zachovalo mnoho nápisů vyrytých do dřeva i kosti, které je jasně staví do světla nejdostupnějších materiálů, je léčebný nápis vyrytý v kosti zmíněn i v Sáze o Egilu Skallagrímssonovi (jak bude později řečeno). Třebaže amuletové bronzové a stříbrné plíšky byly zejména v oblasti dnešního Švédska, Dánska a Ruska velmi populární a svůj ráz si udržely až do 16. století (kupříkladu v Dánsku je z období 1070–1500 známo 48 exemplářů, viz Steenholt Olesen 2010) a svůj ráz si udržely až do  středověku), kdy se začaly objevovat i olověné varianty a latinské texty, organické materiály byly v případě léčebných nápisů dost možná preferované proto, že měly podporovat rychlejší hojení. V článku „Skald Þorbjǫrn vytesal runy“ jsem uvedl používání runových dřevěných tyčí vztyčovaných na památku zemřelé osoby, ale v kontextu praktických rituálů bude jako lepší příklad sloužit tzv. potupná tyč (níðstang), což byl dřevěný sloupek s runovým nápisem a nabodnutými koňskými ostatky; stavitel tyče chtěl ukázal, že jeho oponent je „každému člověku vyvrhelem [níðingr] a nikdy nebude strpěn ve společnosti dobrých lidí, přivolá na sebe hněv bohů a bude nosit jméno věrolomného vyvrhele“ (Sága o lidech z Vatnsdalu 33):

A když měli vytaženou plachtu, vystoupil Egil na ostrov, vzal do ruky lískovou tyč a šel na jeden vyčnívající pahorek, obrácený k pevnině. Vzal koňskou hlavu a nastrčil ji na tyč. Potom učinil výklad [formáli], řka: ‚Zde stavím potupnou tyč a obracím potupu proti králi Eiríkovi a královně Gunnhildě’ – tu otočil koňskou hlavu směrem k zemi – ‚obracím tuto potupu proti duchům země [landvættir], kteří obývají tuto zemi, tak aby všichni bloudili a žádný nezastihl ani nenalezl svého příbytku, dokud nevyženou krále Eiríka a Gunnhild ze země.’ Potom zarazil tyč do štěrbiny ve skále a nechal ji tam stát. Hlavu obrátil k zemi a na tyč vyryl runy, které vyjadřovaly celý tento výklad.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi 59)

Bratři čekali až do odpoledne, a když den pokročil, odebral se Jǫkul a Faxa-Brand k Finnbogovu ovčinci, který byl u ohrady. Vzali sloup a odnesli ho k ohradě. Bylo tam také několik koní, kteří utekli do závětří před vánicí. Jǫkul vyřezal na konci sloupu mužskou hlavu a vyryl na něj runy s celým výkladem, o němž byla řeč. Nato Jǫkul zabil kobylu, vyřízli jí otvor v plecích, nabodli na sloup a obrátili hlavou k Borgu [Finnbogovu domovu].“ (Sága o lidech z Vatnsdalu 34)

V těchto citacích si můžeme povšimnout koexistence orální (formáli, tj. výklad) a psané složky (rytí run) rituálu. Je otázka, nakolik bylo rytí léčebných nápisů doprovázeno výkladem (což je patrné z anglosaských paralel a ve Skandinávii až z tyčky z Ribe z roku 1300, na rozdíl od jednoho z možných čtení nápisu zachovaném na ovčí kosti z Dublinu [IR 10], které říká „psaní léčí posedlou ženu, amen“), ale je evidentní, že runové modlitby mají preventivní a podpůrnou funkci, uvolňovanou po dobu kontaktu těla s předmětem, čímž doplňovaly a v zoufalých případech snad i nahrazovaly bylinnou medicínu. S tím úzce souvisí pluralitní chápání příčin, a tedy i pluralitní jednání. Přirozené (sekulární) a mystické (sakrální) vnímání světa tvořilo neoddělitelné články; ani jeden aspekt skutečnosti nemohl být vypuštěn, aby byl zachován kauzální řetězec. Jak uvádí Fiona Bowie (2008: 215): „Mohou existovat nekomplikovaná ‚přirozená’ vysvětlení událostí, ale ta neobjasní náhodu a koincidenci, jež vedou k tomu, že přírodní události a lidé se protnou v čase a prostoru.” Na přirozenou skutečnost, jakou je třeba onemocnění, dobový člověk samozřejmě zareagoval podáním toho, co bychom dnes nazvali lék, ale současně si souhru všech okolností vykládal jako působení chaotických sil, proti kterým mohly dobře fungovat orální formule, runové nápisy nebo symboly. Amulety, jako například destička ze Södra Kvinneby, ale i amulety kladiv (jejichž další funkce budou naznačeny později) a jiné, mohly být prevencí proti činitelům chaosu, a tím i jejich projevům v materiálním světě, což z nich také činí druh léku, dnešním pohledem placebo. Musíme tedy dát za pravdu Jiřímu Starému (2010: 199), když říká:

Staří Seveřané byli lidé dosti pragmatičtí a silně racionální a lze si opravdu jen stěží představit, že by v okamžiku zlomení stěžně či choroby počali vzývat či zastrašovat démonické bytosti, a předpokládali, že se tím problém sám od sebe vyřeší. Jejich prvním nápadem v podobném případě bezpochyby bylo stěžeň opravit či podat lék, což bývá v magických formulích příležitostně přímo zmíněno. Současně bychom však náboženský přesah obdobných činností jistě neměli ignorovat: ukazuje se, že mýty spojené s překonáním chaosu silně ovlivňovaly myšlení člověka, který věci ve světě své běžné zkušenosti vnímal jejich optikou.

Příklady bronzových destiček – amuletů.

Prospěšnou funkci mohly runy plnit pouze v případě, že byly poskládané ve správném sledu, což v sobě obnáší např. logičnost textu, absenci chyb, aliteraci a metrika, invokaci pozitivní síly, pojmenování a zastrašení síly negativní, jak bude řečeno dále v textu. Sága o Egilu Skallagrímssonovi (kap. 74) názorně ukazuje, že runy, které byly poskládané špatně, mohly obrátit výsledek proti pacientovi, což, jak Egil říká ve své strofě, „se stává mnohým mužům“:

A když Egil se svými seděli a jedli, spatřil Egil, že na příčném stupni leží nemocná žena. Egil se ptal Þorfinna, kdo je ta žena, které je tak zle. Þorfinn odpověděl, že se jmenuje Helga a že je jeho dcera; ‚je už dlouho churava a trpí velkou slabostí [krǫm]. V noci se jí nedostává spánku a zdá se, že se pomátla na rozumu [hamstoli]‘. ‚Hledali jste,’ ptal se Egil, ‚nějaké pomoci proti jejímu neduhu [mein]?’ Þorfinn odpověděl: ‚Jeden sedlácký syn, který bydlí nedaleko odsud, vyryl runy. A od té doby je jí hůře než předtím. Dovedeš snad ty, Egile, nějak pomoci při takových neduzích?’ ‚Může být,’ řekl Egil, ‚že se nic nezhorší, když se o to pokusím.’ A když byl Egil najeden, šel k místu, kde žena ležela, a mluvil s ní. Potom poručil, aby ji zdvihli z lůžka a položili pod ni čisté šaty, a tak se stalo. Prohledal pak lůžko, na němž ležela, a našel tam kus velrybí dásně, na které byly runy. Egil je přečetl, runy ořezal a seškrábal do ohně. Pak spálil celou dáseň a dal vynést šaty, jež měla nemocná předtím, na čerstvý vzduch. Tu pronesl:

‚Rozumí-li runám,                     rýt je může člověk,
jinak muž se mnohý                     mate temným písmem.
Do rybí jsem dásně                   deset značek tajných
vrytých viděl; velký                          vznik´z nich ženě neduh.’

Egil vyryl runy a položil je pod polštář na lůžku, kde ležela. Bylo jí, jakoby se probudila ze sna, a pravila, že je zdráva, ačkoli byla ještě slabá, a otec i matka se velmi radovali.

Struktura „modliteb“ je přes jejich variabilitu podobná; skrze často veršované modlitby (v metru fornyrðislag a galdralag) zajišťují komunikaci mezi člověkem a chaotickým agentem, často též garantem zdraví. Intenzita komunikace je různá, někdy akutní, jindy jde o prosté konstatování po aplikaci léčby. Člověkem žádajícím o pomoc je v dochovaných v nápisech zástupce žen (Ása) nebo mužů (Bófi, Krókr). Hlavním pilířem komunikace je pojmenování a personifikace chaotického agenta, pokud nepočítáme amulet ze Södra Kvinneby, který používá zastřešující označení „zlo“. Setkáváme se tak s Bouřlivákem, þursem Gyrilem a trpaslíkem Bóurem. Odhalení a pojmenování nemoci je třeba chápat jako diagnózu, tedy důležitou část léčícího procesu. Při srovnání agentů ze zmíněných nápisů s pozdějšími skandinávskými a anglosaskými léčebnými nápisy si můžeme povšimnout zřetelné hierarchie původců nemocí. Stejně jako nápis na dřevěné tyčce z Bergenu (B 257, 14. století) za sebe řadí elfy, trolly a þursy („Ryji runy pomoci, ryji runy ochrany, jednou proti elfům, podruhé proti trollům, potřetí proti þursům.“), tak i anglosaské zaříkávadlo Proti náhlému bolení (Wið færstice, 11. století) za sebe staví čarodějnice, elfy a Ásy („Ať už to byla střela Ásů, nebo to byla střela elfů, nebo to byla střela čarodějky, chci ti teď pomoci.“; Komarec – Revická 2009: 178). Škála chaotických agentů v angloskandinávském prostoru byla opravdu rozsáhlá a začínala lidmi ovládajícími magii (čarodějnice, čaroděj), zlovolnými duchy a démony „vznášejícími se v atmosféře a útočícími na nepozorné lidi“ (MacLeod – Mees 2006: 130), pokračovala červy, vlky, skřety a skřítky, elfy, a končila trolly, þursy a v případě křesťanské Anglie také Ásy. Na rozdíl od anglosaských léčebných knih, které zaznamenávají ohromné množství detailů, včetně chaotických agentů a způsobených nemocí (zejména hlavy, očí, uší, úst, chodidel, kůže, ale také jedům, červům a horečkám), známe ze Skandinávie pouze omezený počet analogií, který se nyní pokusíme vypočíst. O parazitech, kteří byli tématem článku „Paraziti v době vikinské“, se bohužel v souvislosti s nemocemi a chaotickými agenty nesetkáváme, ale jejich potenciální mýcení pomocí cibulové zeleniny je často zmiňované.

Bouřlivák (fjúkandi) z tyčky z Hemdrupu je interpretován jako jeden z démonů či zlovolných duchů. Projevy Bouřliváka nejsou jasné, ale spekuluje se o horečce (Back Danielsson 2007: 235; MacLeod – Mees 2006: 127). Röstbergová naznačila, že zuhelnatělý konec tyčky může souviset s vypálením rány, jelikož podle některých pramenů má oheň fungovat proti nemocem (např. Výroky Vysokého 137: „před nemocí oheň chrání“ [eldr við sóttum], viz Röstberg 2009: 210). Jméno fjúkandi můžeme vztáhnout k jiným démonům, jako bifindi („Třas“), gangandi („Chodící“), riðandi („Jedoucí“), rinnandi („Bežící“), sætjandi („Sedící“), signandi („Plovoucí“), farandi („Cestující“) a fljúgandi („Letící“), které známe z vrcholně středověkých nápisů zapsaných na borovicové tyčce z Ribe a bronzové destičce z Högsteny:

„Zemi volám k stráži                    a vysoké nebe,
slunce i svatou Marii      a samého Pána Boha,
aby mi dopřál                   dlaň léčitele
a léčivý jazyk                    k léčení třasu [bifindi],
kde lék je třeba.         Z hřbetu i z hrudi,
z trupu i z údů                  z očí i z uší,
odevšaď, kam může zlo.
Snědou zve se skála,       jež stojí v moři;
na ní leží devět nouzí;
ty nebudou spát sladce,
ni se příjemně probouzet,
dokud lék ti nepomůže,
jak jsem vyryl v runách k vyslovení.
Amen, a staniž se.“

(Tyčka z Ribe [DR EM85;493], cca 1300)

„Zaříkávám proti duchovi, proti Chodícímu,
proti Jedoucímu, proti Běžícímu,
proti Sedícímu, proti Plovoucímu,
proti Cestujícímu, proti Letícímu.
Nechť to všechno sejde a zemře.“
(Bronzová destička z Högsteny [Vg 216], 12. století)

V případě destičky z Högsteny subjekt zaříkává všechny možné myslitelné duchy; snaží se pojistit proti všem eventualitám. Projevy těchto nemocí bohužel neznáme, ale výraz bifindi („třas“) byl opakovaně přirovnáván k horečce a malárii (např. Moltke 1985: 496), stejně jako nemoc riða („třesavka“), která je zmíněna v obou nápisech ze Sigtuny. Je důležité zmínit, že od 7. do 20. století se v severozápadní Evropě objevovala malárie způsobovaná prvoky Plasmodium vivax, které přenášeli komáři rodu anofeles. Abychom nastínili děsivou atmosféru doby vikinské, můžeme citovat několik úryvků z práce, kterou napsal Otto Knottnerus (2002):

„Přestože si obyvatelé pobřežních oblastí vytvořili v mokřadech prostředí, které je dokonale chránilo proti lidských predátorům, jejich obrana proti přírodním nepřátelům byla znatelně nedostatečná. (…) V těchto zónách byla úmrtnost na malárii o 25–50 % vyšší než ve vnitrozemí. Nezabíjela tropická malárie, ale dlouhý a oslabující efekt terciány a kvartány. (…) [Ještě v 16.–18. století] bylo každé čtvrté až páté úmrtí nepřímo spojeno s malárií a příbuznými nemocemi. (…) Zatímco terciána zabíjela zejména děti a mladistvé, jsou známy případy, kdy dospělí trpěli kvartánou po mnoho let. Místní populace si vytvořila jistou imunitu, která však byla získána skrze brutální selekční proces, který zabil mnoho dětí mladších pěti let. Získaná imunita pomáhala pouze pro specifický typ malárie; kdokoli protrpěl terciánu, mohl kdykoli chytit kvartánu nebo tropickou malárii. Těžce postiženi mohli být i cizinci, sezónní dělníci a cestovatelé, kteří postrádali imunitu. (…) Jenom Island byl od malárie ušetřen.“

V případě lebky z Ribe je za původce blíže nespecifikované bolestivé nemoci uveden dverg, tedy skřet, který se jako chaotický agent objevuje také u dalších germánských národů (MacLeod – Mees 2006: 26). Badatelé opakovaně referují o otvoru v lebce, který může souviset s výrazy buri / bóurr a který může být symbolickou trepanací (viz např. Mørup 1989: 408–14). Nejlepší paralelou může být anglosaské zaříkadlo Proti skřetovi (Wið Dweorh, 11. století), které bylo zřejmě namířeno proti horečce:

„Nechť se vezme sedm malých oplatek, takových, jaké se nosí k eucharistické oběti, a na každou se postupně napíše: Maximianus, Johanne, Martinianus, Dionisius, Constantinus, Serafion.
   Dále se pak má zpívat zaklínání, jež zde následuje; nejprve do levého ucha, poté do pravého ucha, poté nad temenem hlavy postiženého.
   A potom ať přistoupí k němu panna a [oplatky] mu zavěsí na krk. A čiňte tak po tři dny, brzy mu bude lépe.

Přišlo sem stvoření    v pavoučí podobě,
otěže svoje     svíralo v ruce.
Pravilo, že ty      jeho jsi ořem,
postroj svůj vložilo    na tvoji šíji.
Začali poté    zemi tu opouštět;
jakmile zvedli se    z té země pryč,
započlo z údů    mizet i teplo.
Pak toho stvoření    sestra sem přibyla,
postižení zmohla,    pronesla přísahy,
že to nemocného     nikdy víc neraní
ni toho, kdo získá     zázračný tento zpěv
či toto zaklínání      zapěti zná.
Amen, fiat.“
(Proti skřetovi; Komarec – Revická 2009: 176–7)

Za nejsilnější působitele nemocí byli považováni þursové, tedy obři, kteří jsou v mýtech největšími oponenty bohů (Starý 2010: 190, 196): „Tursové jsou ve staroseverských mýtech prakticky vždy úhlavními nepřáteli bohů, kterým se je vzdor permanentním pokusům nikdy nepodaří vymýtit, a jejich sídlo Útgard – setrvalý zdroj monstrózních úkazů, zrakových klamů a nebezpečí – zůstává po celou dobu existence světa předním reprezentantem nezvladatelného a nepoddajného chaosu. Tomu často odpovídají i jejich popisy stupňované do monstrózního a nestvůrného: tak má manželka tursa Hymiho devět stovek hlav […], zatímco o tursu Hrungnim se vypráví, že měl kamennou hlavu a jeho kamenné srdce bylo opatřeno třemi hroty […]. […] Obecně můžeme říci, že projevy chaosu v materiálním světě, počínaje neobvykle silným mrazem či bouřemi a konče sopečnými výbuchy, přičítali staří Seveřané působení tursů, kteří představovali kromobyčejně rozsáhlou a komplikovanou skupinu bytostí. Známe celou řadu jejich druhových označení (aniž bychom však byli schopni určit, čím se jednotlivé rody tursů lišily) a jejich dochovaná vlastní jména jdou do stovek, přičemž oblasti působnosti lze konkrétně vymezit jen u několika málo z nich. Obecně však můžeme říci, že byli vnímáni jako vládci nad horkem a chladem, nepřátelskými atmosférickými podmínkami, rozbouřeným mořem a ničivým ohněm a s oblibou obviňováni ze všech škodlivých důsledků, jež s sebou tyto fenomény nesly, zlomením stěžně počínaje a zemní lavinou konče. Další obvyklou činností tursů bylo působení nejrůznějších nemocí a zdravotních obtíží.“ Obři se v našem výčtu objevují hned třikrát. V případě „canterburského zaklínadla“ je jím Gyril, který způsobuje zánět žil a „ránu, která bolí jako zásah kopím“ (sárþvari); také v anglosaské zaříkadle Proti náhlému bolení se bolest asociuje se střelami, což lze porovnat s českou „bodající nebo vystřelující bolestí”. Gyril je podruhé zmíněn na žebru ze Sigtuny, kde je mu přičítána třasavka. Tutéž nemoc nejspíš způsobuje i þurs zmíněný na bronzové destičce ze Sigtuny. V případě obou nápisů ze Sigtuny dochází k hromadění chaotických agentů (čaroděj a þurs; vlk a þurs).

Vzhledem k tomu, nakolik byli þursové univerzálními pohromami, se v pramenech objevují poměrně často. Za zmínku rozhodně stojí patřičná strofa k runě ᚦ v norské runové písni, která dešifruje þursa jako agenta odpovědného za ženské nemoci:

„Þurs má moc       nad bolestmi žen,
jen málokdo se nemocí těší.“
(Starý 2004: 144)

Byla to také obryně Áma, která způsobovala červenku (staroseversky ámusótt); ta se měla léčit žížalami (ámumaðkr) a o jednom případu vyléčení se referuje jako „odchodu obryně z nohy“ (Cleasby – Vigfússon 1874: 43; Starý 2010: 197, Pozn. 3).

Dalšími důležitými prvky při komunikaci s chaosem jsou povolání pozitivního agenta, poutání či zničení nemoci, vykázání nemoci z těla nemocného, zaříkání nemoci nebo přání zdaru postiženému. Pozitivním agentem může být „Vlk a Óðin a Há-Týr“, ačkoli se s určitostí můžeme vyjádřit pouze k prostřednímu jménu. Óðin je jak podle skandinávské (Výroky Vysokého), tak podle anglosaské (Devět bylin) i starohornoněmecké (Druhé merseburské zaklínadlo) tradice dobrým lékařem, který používá k léčení zaříkávání a byliny (viz Gardeła 2008: 248ff). Opakovaně zmíněným pozitivním agentem je Þór, který je povoláván k boji s obrem (Canterburské zaklínadlo) nebo se zlem (destička ze Södra Kvinneby), a mýty s Þórem spojené jsou uváděny jako předobrazy bojů sváděných na pozemské úrovni. Ačkoli řadu mýtů neznáme, je jisté, že starý Seveřan disponoval velkou zásobou jmen obrů, na které svaloval nejrůznější pozemské pohromy, od nichž Þór mohl odpomoci. Jak velká tato zásoba byla, si můžeme ilustrovat citacemi z básní na Þóra, které složili islandští skaldi Þorbjǫrn dísarskáld a Vetrliði Sumarliðason v druhé polovině 10. století (Starý 2010: 192):

„Kladivem jsi zasáhl          Keily tvrdou hlavu,
tursa Kjallandiho               na troud rozdrtil jsi,
o něco dřív Lútu               a Leidiho jsi zabil,
Búseyry krev na zem                proudem téct si nechal,
Hengjakjǫptě pouta         nasadil jsi pevná,
Hyrrokin do prachu               ještě předtím srazils,
temné Svívǫr přece                  nejdřív život skončils.“
(Þorbjǫrn dísarskáld: Báseň na Þóra 2)

„Leikně zlámals nohy,          zmrzačil Trívalda,
Starkada pak srazils,             nad mrtvou Gjálp stál jsi.“
(Vetrliði Sumarliðason: Lausavísa 1)

kobelev_kladivo

Amulet kladiva z Købelevu, na němž stojí nápis „toto je kladivo“.

Vše svědčí pro to, že Þór se jako garant zdraví a štěstí, ochránce svatyň a vládce nad počasím těšil kromobyčejné popularitě v řadách prostých lidí (viz Perkins 2001); dnes bychom to mohli označit jako Þórismus. Mýty o něm patřily mezi nejoblíbenější a byly hojně citovány. Snaha zajistit dítěti štěstí udělením jména obsahující jméno Þór (např. Þorstein, Þorbjǫrn, Þorgeir, Þórarin, Þorgrím, Þorvald, Þormóð) byla ve Skandinávii běžná i po době vikinské, což je zřejmé například u islandského biskupa a světce Þorláka Þórhallssona z 12. století. Popularitu můžeme demonstrovat také citací nápisu ze známého runového kamene z Röku (Ög 136), na kterém stojí „Vyprávějme lidovou zvěst / mladým: Þór.“ Je důležité pochopit, že v době vikinské měla už jen zmínka nebo vyobrazení Þóra a jeho kladiva apotropaickou funkci: obrázek kladiva vyrytého na runovém kameni má stejnou funkci jako runové fráze „Þór posvěť tento památník“ (Þórr vígi þessi kuml) nebo „Þór posvěť tyto runy“ (Þórr vígi þessar rúnar). Meč ze Sæbø (9. století), který na sobě nese nápis „vlastní 卍móð“ (oh卍muþ), ukazuje další zajímavé zjištění – svastika je dalším symbolem zastupujícím jméno Þór. Co činí Þóra funkčním bohem, je fakt, že každé jeho zmínění posvěcuje (vígja) a ochraňuje (gæta). Fráze „Þór tě posvěť, þursů vládče“ z „canterburského zaklínadla“, které je variací na verš z tehdy obecně známé Písně o Þrymovi („Tu pravil Þrym, þursů vládce“), ukazuje, že posvěcení kladivem může fungovat proti obrům. Posvěcení kladivem kromě toho hrálo důležitou úlohu při svatbě a svatební noci, kdy se ve snaze zajistit plodnost v loži a prosperující potomstvo kladlo kladivo na klín nevěsty a posléze pod postel, kterýžto zvyk se v některých částech Skandinávie zachoval až do novověku (Boudová 2012: 34–37; Elgqvist 1934). S tím by mohl korespondovat fakt, počet amuletů kladiv v hrobech čítá 28% : 72% ve prospěch ženských hrobů (Jensen 2010: 107), vzvlášť pokud přihlédneme k výše uvedenému citátu, podle kterého je þurs zodpovědný za ženské nemoci. Dalšími zajímavými příklady jsou hromové kameny, tedy prehistorické kamenné sekeromlaty, které se

„dávaly se k mléku, aby nezkyslo, ochraňovaly obilí v sýpkách před krysami, měly zaručit blahobyt dobytka, štěstí při lovu zvěře i ryb a v případě, že člověk nosil kámen u sebe jako amulet, chránil i jej samotného proti nemocem, neštěstím a zlými sny. Známy jsou i případy, kdy se kameny vkládaly do postele např. těhotným ženám nebo malým dětem. Úlomky hromového kamene se dokonce mohly rozemlít na prášek a ten pak smíchaný s vodou podat nemocnému jako lék. Kromě dochovaných příběhů to dosvědčují i obroušená místa a ulámané kousky na mnoha nalezených ‚hromových kamenech’. Jak vyplývá z nejnovějších nálezů, plnily hromové kameny ochrannou funkci i po smrti (proto uložení v rakvi, viz výše). Hromové kameny byly vzácným artefaktem, který si lidé po nalezení většinou dobře chránili. Četné jsou případy hromových kamenů uchovávaných v truhlicích, zazděných přímo ve stěnách stavení, zavěšených pod střechou, či naopak uložených pod prahem nebo podlahou. V severských zemích byla moc hromových kamenů umocněna jejich následným spojováním s bohem Þórem a jeho kladivem. Ravilious se domnívá, že lidé v hromových kamenech spatřovali přímo Mjǫllni, proto vyhledávali kamenné předměty, které se tvarem co nejvíce přibližovaly právě kladivu či sekyrce. Samotné názvy pro hromové kameny v severských jazycích tento fakt potvrzují. Obyvatelé Skandinávie tedy věřili, že hromové kameny jsou na zem shazovány samotným Þórem. A stejně jako Þórovo kladivo chrání říši bohů před nebezpečím, měly hromové kameny ochránit je samotné a celé jejich domovy.“ (Boudová 2010: 22)

Hromové kameny byly užívány také během doby vikinské (Gardeła 2014: 55), a lze je objevit tehdejších hrobech i na sídlištích. Stejnou funkci mohl mít i amulet ze Södra Kvinneby („Nechť blesk drží zlo dál od Bófa. Þór ho chraň tím kladivem, které vzešlo z moře.“). V mýtu o spálení Baldra dokonce Þór dokonce žehná pohřební hranici („Tehdy povstal Þór a také posvětil hranici Mjǫllnim“; Gylfiho oblouzení 49). Tato zjištění proto svádí k závěru, že amulety kladiv, hromové kameny a některé další amulety, jakož rytiny kladiva a jméno Þór je třeba chápat jako zdroj univerzálního posvěcení. Případy synkretismu, jako například kladivo a kříž vyryté na stejném předmětu nebo zmínky o lidech, jež se obraceli na Krista i Þóra, jsou zřejmě snahami o univerzální pomoc.

thurmuth

Meč z norského Sæbø, 9. století.

V nápisech je explicitně zmíněno, že léčení je vnímáno jako boj proti chaotickému agentovi. Na žebru ze Sigtuny můžeme navíc nalézt poutání a potírání nemoci, které má řadu analogií z mýtického (viz již zmíněný verš o Þórovi poutajícím obryni Hengjakjǫpt; poutání Fenriho) i hrdinského světa (Béowulf potírající Grendela) a bohatého skandinávského umění (Lundborg 2006). Tento rozšířený vzorec následuje logiku, že spoutaný a poražený nepřítel již nemůže ublížit, a lze z jeho porážky těžit. Vykázání nemoci z těla nemocného můžeme zaznamenat třikrát, konkrétně „teď odejdi“ [far þú nú], „teď prchni“ [flý þú nú] a „opusť“ [vaksna úr]. Mnohem komplexnější představou je pak zaříkání nemoci. Stejně jako Egil ve výše zmíněném úryvku zaříkává všechny duchy země, aby bloudili, dokud nevyženou jeho protivníka do ciziny, tak i nápis na destičce ze Sigtuny vyhrožuje nemoci „Měj tři tužby, vlku! Měj devět nouzí, vlku! III ledy. [Ať tě tyto ledy uspokojí, vlku!]“, ve shodě s citovaným nápisem z tyčky z Ribe („Snědou zve se skála, jež stojí v moři; na ní leží devět nouzí; ty nebudou spát sladce, ni se příjemně probouzet, dokud lék ti nepomůže.“) a islandským folklórním zaříkáním („Skála stojí v moři, sluje ona Snědá. Tam dlí devět zmijí. Ty se nebudou klidně probouzet ni klidně spát, dokud se krev nezastaví.“; Jón Árnason 1954–61: III, 470). Bazální myšlenkou takového zaříkání je obtěžkat nemoc nebo zranění poutajícím břemenem, čímž se brání dalšímu zhoršení nemoci; devítinásobné vypočtení runy ᚾ má význam „pouto“ či „poutající žádost“, zatímco u trojnásobného vyrytí runy ᛁ přesný význam neznáme (Starý 2004: 144–5).

Pro pochopení komplexnosti staroseverského vztahu k negativním agentům je potřeba říci, že existují případy jejich povolání. Jak trefně poznamenává Jiří Starý (2010: 198): „Pro severský vztah k chaosu je ale příznačné, že se lidé nezříkali ani moci naveskrz negativní a nejednou se pokoušeli využít její působnosti ke svým účelům. Prostředkem k tomu byla magie, která se nedovolávala bohů, nýbrž démonických bytostí, a jejímž cílem nebylo tyto bytosti zahnat a zneškodnit, ale právě naopak: aktivovat je a užít jejich sil k dosažení vlastních cílů a škodě nepřátel. V optice řádu a chaosu se tak jednalo o činnost přímo protikladnou třeba zmíněným modlitbám, a společnost ji také – málo překvapivě – stíhala morálním odsudkem a trestala prostřednictvím zákona. Je nicméně zajímavé všimnout si, že magie nejednou užívala prakticky stejných postupů a mytických narážek.“

Někdy jde o jejich přímou invokaci, jako v případě runového nápisu B 252:

„Ími ať rozpálí kámen;
ať nekouří kouř,
ať nevaří var;
ven teplo       a dovnitř chlad;
Ími ať rozpálí kámen.“
(Starý 2010: 198)

Ve většině dochovaných případech jde však o vícenásobné rytí runy ᚦ i jiných run, jako v případě eddické Písně o Skírnim, runového nápisu B 257 (14. století) i tzv. Run prdu (17. století):

Tursa ti ryji                a tři další znaky:
Vilnost, Posedlost          a Dychtivost; […]“
„Vzdychej a trap se         vášní prudkou,
ať dychtivost k nářku tě nutí;
jen posaď se a            já ti povím
o příboji příkoří           o tíži touhy.“
(Píseň o Skírnim, 29 a 36; Starý 2004: 145)

„Posílám ti,                   přivádím ti kouzlem
vlčice vilnost              a dychtivost.
Dychtivost štve tě          a šílenství myslí:
Neusedej,                neusínej […].“
(Nápis na dřevěné tyčce z Bergenu B 257; Starý 2004: 145)

„Ryji tobě
osm Ásů,
Nutností devět,
třináct Tursů.“
(Runy prdu; Starý 2004: 144)

 

Shrnutí a závěr

„Raně středověká medicína, zbavená možnosti systematického záznamu, byla medicínou s pomalým, ba žádným progresem v poznávání a chápání zákonitostí těla, příčin vzniku nemocí atp.“ (Komarec – Revická 2009). Medicína je staroseversky označována jako lyf, a toto slovo se pak promítá do složenin jako lyfsteinn (tj. léčivý kámen, nošený údajně kolem krku nebo na jílci meče, který pomáhal zacelovat ránu), lifkona („léčitelka“) nebo lyfrúnar („léčivé runy“; viz bronzová destička z 11. nebo 12. století s nápisem “léčivé ryji runy, runy pomoci” [Ög NOR2001;32]). Téměř každý člověk musel znát základy první pomoci, ale v literatuře se setkáváme také s profesionálními léčiteli, pro které se běžně používá pojem læknir. Mohlo se jednat jak o muže, tak o ženy, třebaže těm se v ságách nedostává tolik prostoru (viz ságové popisy zde). Žádoucími atributy léčitele byly „dlaň léčitele“ (læknishendr, manus medica; podle Ságy o Magnúsovi Dobrém 28 se léčitelé poznali podle jemných dlaní) a „léčivý jazyk“ (lyftunga; tedy zásoba léčivých průpovědí, zaříkávání a schopnost komunikace s pacientem); zřejmě měly také hlubší znalost používání run. Předpokládá se, že hlavní náplní jejich profese bylo nařezávání, čistění, vypalování a vyplachování ran, ovazování, narovnávání kostí, podávání bylinných výluhů, přikládání kamenů a bylin, rytí run, zaříkávání a v případě žen také porodnictví (Foote – Wilson 1990: 93). Přestože k výkonu práce nemůžeme mnoho říci, staroseverská společnost byla doslova posedlá hierarchizací ran, za které byly přísně odstupňované ceny pokut, a práce léčitelů, kteří byli mnohdy prostředníky mezi znesvářenými stranami, byla zahrnuta do pokuty. Jistým zlom v léčitelské praxi, která pracovala s povrchní znalostí lidského těla (viz Sága o svatém Óláfu, 234; česneková kaše podaná zraněnému, podle níž se poznalo, je-li zasažen žaludek), představoval dánský mistr Henrik Harpestræng († 1244) a jeho překlady kontinentálních odborných knih. Lidové léčitelství se však s příchodem křesťanství výrazně nezměnilo a stejných formulí s pozměněným pozitivním agentem bylo užíváno prakticky do novověku.

Bibliografie

Gylfiho oblouzení = Gylfaginning. Do češtiny přeloženo jako: In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. H. Kadečková. Praha 2003: 37–101.

Píseň o Skírnim = Skírnismál. Do češtiny přeloženo jako: Píseň o Skírnim, in: Edda. Přel. L. Heger, rev. H. Kadečková, Praha 2004: 99–108.

Píseň o Þrymovi = Þrymskviða. Do češtiny přeloženo jako: Píseň o Trymovi, in: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 147–155.

Proti náhlému bolení = Wið færstice. Do češtiny přeloženo jako: Proti náhlému bolení. Přel. M. Komarec – V. Revická, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 177–178.

Proti skřetovi = Wið Dweorh. Do češtiny přeloženo jako: Proti skřetovi. Přel. M. Komarec – V. Revická, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009: 177.

Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Egils saga Skallagrímssonar. Do češtiny přeloženo jako: Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. K. Vrátný, Praha 1926.

Sága o lidech z Vatnsdalu = Vatnsdæla saga, ed. Einar Ól. Sveinsson, Íslenzk fornrit VIII, Reykjavík 1939. Do češtiny přeloženo jako: Saga o lidech z Vatnsdalu, přel. E. Walter, Turnov 1929.

Výroky Vysokého = Hávamál. Do češtiny přeloženo jako: Výroky Vysokého, in: Edda. Přel. L. Heger, Praha 1962: 34–70.

Snorri Sturluson : Sága o Magnúsovi Dobrém = Sagan af Magnúsi góða, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar III, Uppsala 1872.

Snorri Sturluson : Sága o svatém Óláfu = Saga Ólafs hins helga, ed. Nils Lider & H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar II, Uppsala 1869.  Do češtiny přeloženo jako: Sága o svatém Olavu. Přel. L. Heger, Praha 1967.

Back Danielsson 2001 = Back Danielsson, Ing-Marie (2001). Hemdrup-staven – ett nytt tolkningsförslag, in: Fornvännen 96: 73–77. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/2981/2001_073.pdf?sequence=1

Back Danielsson 2007 = Back Danielsson, Ing-Marie (2007). Masking moments: the transitions of bodies and beings in Late Iron Age Scandinavia. Doktorská práce. University of Stockholm. Dostupné z: https://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:196957/FULLTEXT01.pdf

Boudová 2012 = Boudová, Eliška (2012). Tórovo kladivo: Význam Tórova kladiva v mýtu a kultu. Masarykova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/362009/ff_b/.

Bowie 2008 = Bowie, Fiona (2008). Antropologie náboženství, Praha.

Cleasby – Vigfússon 1874 = Cleasby, Richard – Vigfússon, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto.

Elgqvist 1934 = Elgqvist, Eric (1934). Brudhammare och hammarsäng, in: Folkminnen och Folktankar, XXI: 1–19.

Foote – Wilson 1990 = Foote, Peter – Wilson, D. M. (1990). The Viking Achievement, Bath.

Gardeła 2008 = Gardeła, Leszek (2008) „Runy otrzymasz i czytelne znaki” – Choroby, dolegliwości oraz uroki w epoce wikingów, in: W. Dzieduszycki, J. Wrzesiński (eds.) Epidemie, klęski, wojny, Funeralia Lednickie – spotkanie 10, Poznań: 247–268. Dostupné z: https://www.academia.edu/347077/_Garde%C5%82a_L._2008_Runy_otrzymasz_i_czytelne_znaki_Choroby_dolegliwo%C5%9Bci_oraz_uroki_w_epoce_wiking%C3%B3w_In_W._Dzieduszycki_J._Wrzesi%C5%84ski_eds._Epidemie_kl%C4%99ski_wojny_Funeralia_Lednickie_spotkanie_10_Pozna%C5%84_Stowarzyszenie_Naukowe_Archeolog%C3%B3w_Polskich_247-268

Gardeła 2014 = Gardeła, Leszek (2014). Scandinavian Amulets in Viking Age Poland, Rzeszow.

Hall 2009 = Hall, Alaric (2009). Þur sarriþu þursa trutin: Monster-Fighting and Medicine in Early Medieval Scandinavia, in: Asclepio 61: 195–218. Dostupné z:
http://asclepio.revistas.csic.es/index.php/asclepio/article/viewFile/278/274

Jensen 2010 = Jensen, Bo (2010). Viking Age Amulets in Scandinavia and Western Europe, Oxford.

Jón Árnason 1954–61 = Jón Árnason (1954–61). Íslenzkar þjóðsögur og ævintýri. 6. bindi. (Ný útgáfa). Ed. Árni Böðvarsson og Bjarni Vilhjálmsson, Reykjavík.  Dostupné z: http://baekur.is/bok/000197670/Islenzkar_thjodsogur_og

Knottnerus 2002 = Knottnerus, O. S. (2002). Malaria around the North Sea: a survey, in: Wefer, G. et al. (Ed.) Climate development and history of the North Atlantic realm, Berlin: 339–353. Dostupné z: https://ottoknot.home.xs4all.nl/werk/Malaria.html

Komarec – Revická 2009 = Komarec, Miloš – Revická, Veronika (2009). Anglosaská kouzla a magické průpovědi, texty prognostické a ranhojičské, in: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha: 169–187.

Lundborg 2006 = Lundborg, M. D. (2006). Bound animal bodies. Ornamentation and skaldic poetry in the process of Christianization, in: Andrén, Anders et al. Old Norse Religion in Long-Term Perspectives: Origins, Changes and Interactions – An International
Conference in Lund, Sweden, June 3-7 2004, Lund: 39–44.

MacLeod – Mees 2006 = MacLeod, Mindy – Mees, Bernard (2006). Runic Amulets and Magic Objects, Woodbridge.

Moltke 1985 = Moltke, Erik (1985). Runes and their Origin. Denmark and Elsewhere,

Mørup 1989 = Mørup, Poul Erik (1989). Lægelig runemagi i 700-tallets Ribe, in: Ribe Amt 24: 408–414. Dostupné z: https://tidsskrift.dk/index.php/fraribeamt/article/viewFile/74459/131593

Perkins 2001 = Perkins, Richard (2001). Thor the Wind-Raiser and the Eyrarland Image, London. Dostupné z: http://www.vsnrweb-publications.org.uk/Text%20Series/Thor_the_Windraiser/Thor.pdf

Röstberg 2009 = Röstberg, Maria A. (2009). Hemdrupstaven : ett redskap för medicinsk magi, Fornvännen 104: 208–210. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3216/2009_208.pdf?sequence=1

Starý 2004 = Starý, Jiří (2004). Runové písmo, in: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu, 15/3, Praha: 138–154.

Starý 2010 = Starý, Jiří (2010). Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů, in: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha: 189–227.

Steenholt Olesen 2010 = Steenholt Olesen, Rikke (2010). Runic Amulets from Medieval Denmark, in: Futhark: International Journal of Runic Studies 1: 161–76. Dostupné z: http://uu.diva-portal.org/smash/get/diva2:381126/FULLTEXT01.pdf